pondělí 29. srpna 2022

Nohama na zemi

Vyzvedly jsme si s dcerou zavazadla a nechaly se unášet davem letištní halou, kde nás po pár metrech zastavili pracovníci letiště v jasně svítivých vestách. Kontrola očkování proti žluté zimnici. Jasně, bez očkování nikoho do země nepustí. Očkování samozřejmě máme a kdyby bylo i proti mlárii, dáme si ho hned. Jenže místo toho si vezeme akorát speciální repelenty proti komárům, které prý používají američtí vojáci v terénu. Obavy z malárie rychle vytěsním, protože se blížíme k celníkům na imigračním oddělení. Je to úzká chodba, která měří sotva pár metrů. Na jedné straně sedí celníci  a  na druhé straně, která je celá prosklená, jsou lavičky. Za sklem se mačká spoustu lidí čekajících  na své známé a příbuzné. Snažím se očima najít manžela. Po chvilce ho uvidím, zamáváme si a já si oddechnu. Sedáme si na lavičku a čekáme. Netuším, jak to bude dlouho trvat.  Je tu docela zmatek a odbavení každého pasažéra trvá celkem dlouho. Když na nás dojde řada, celník mě s kamenným výrazem  požádá o pas. Usmívám se jako vždy a všude s domněním, že úsměv prolomí bariéry. Na celníky to ovšem nefunguje. Nikde. Mají nejspíš nějaké speciální mezinárodní školení, jak nehnout ani brvou. Absolutně žádná mimika. Říkám si, jestli nedostávají k platu jako bonus poukázky na botox. Celník listuje mým pasem sem a tam. To je další společný rys všude na světě. Pořád beze slova listovat pasem. Asi si myslí, že to vypadá nějak důležitě. Ale já si spíš myslím, že se v tom pase nevyzná, což se mi i několikrát potvrdilo.

Po zodpovězení několika otázek typu jaký je účel mé cesty, kde pracuji atd., mě celník vyzve ať se podívám do kamery za účelem pořízení fotky na vízum. K mému překvapení celník nečeká, jestli jsem připravená nebo jak se tvářím. Je mu to fuk. Později pochopím proč. Když se podívám do svého pasu nevěřím svým očím. Fotka je celkem rozmazaná a hraje všemi barvami. Nepřirozenými. Vzpomenu si na fotky z Polaroidu. Ty byly oproti tomu úplné umělecké dílo. Navíc je se mnou na fotce i několik cizích lidí. Celník prostě vyblejsknul i ty, co zrovna procházeli kolem. Takže mám v pase skupinovou fotku. Když přijde řada na dceru, opakuje se podobný scénář. 

Konečně se přivítáme s manželem a vyjdeme z letištní haly ven. Jsem ráda, že zase stojím pevně nohama na zemi a nadechnu se čerstvého vzduchu. Je horký, těžký a vlhký. Tak tady strávím přes dva měsíce, pomyslím si a nasednu do auta, které nás odveze do našeho dočasného domova.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nohama na zemi

Vyzvedly jsme si s dcerou zavazadla a nechaly se unášet davem letištní halou, kde nás po pár metrech zastavili pracovníci letiště v jasně sv...