JAK TO VŠECHNO ZAČALO 

Je mi devět a sedím před televizí, kde zrovna běží dokument o velrybách. Koukám fascinovaně na tu nekonečnou masu vody. Voda mě uklidňuje a přitahuje zároveň. A najednou se na obrazovce objeví známý vodotrysk. Sleduju se zaujetím mohutný kolos, který pomalu plave a lehce se vynořuje. Jsem úplně ohromena a ve své dětské fantazii si představuju kolik místa by asi velryba zabrala, kdyby se najednou ocitla na našem dvorku. Představuju si ji jako obrovský autobus. A mám neskutečnou chuť se jí alespoň trošinku dotknout. V té chvíli vůbec nepřemýšlím, jestli je to reálné nebo ne a nechávám se tou představou unášet...

Střih.

Pořád nemůžu uvěřit, že tu opravdu jsem. Sedím v letadle francouzských aerolinií. Já, která se bojí lítat. Cestuju ráda už od mala, ale radši po svých nebo zkrátka po zemi. Manžel to moc dobře ví a tak se mi to snažil aspoň trochu zpříjemnit a rezervoval nám let v business třídě. Ani nevím kolik to stálo a upřímně to je teď ta poslední věc, která mě zajímá. Dcera, která je ještě školou povinná a má teď prázdniny, mi nadšeně předvádí na kolik úrovní se dá sklopit lehátko. Předstírám klid a snažím se sdílet její nadšení. Ale stejně to na mě pozná. "Mami, neboj, to bude dobrý. " Ví dobře, že mi dělá problém i dvouhodinový let do Evropy. A teď letíme do Gabonu. Takže víc než dvojnásobek. Co tu sakra dělám? Ptám se sama sebe v duchu už poněkolikáté. Gabon. Do nedávna jsem ani neměla tušení, že taková země na "G" vůbec existuje. Když jsem jako malá hrála hru "země, město", vždycky jsem na "G" psala Ghana ne Guyana. "Mami, sklop si opěradlo a opěrku na nohy", nabádá mě dcera, abych se trochu  uvolnila. Moc mi to nejde. Je tu opravdu dost místa, máme sedadla hned ve předu, takže před námi nikdo nesedí a vlastně ani kolem nás. Letuška je moc milá a jediná věc, která mě uklidňuje je, že jí aspoň rozumím, protože mluví francouzsky. Dbá na náš pitný režim a radí mi, abych se mazala krémem, protože klimatizace hrozně vysušuje pleť. Francouzka každým coulem. Chic za každé situace. Letadlo možná spadne, ale hlavně, že budeme pěkně hydratované. Super. Nemůžu se soustředit ani na čtení knížky, ani na film. Teprve až když letuška přinese jídelní lístek, jsem schopná oblbnout mozek, aby se soustředil na něco jiného. Kus žvance. Jak přízemní. Nicméně nabídka je víc než lákavá a dost mě překvapila. Že se v letadle podávají foie gras, to jsem nečekala. Možná poslední večeře. Nejenže budu dobře hydratovaná a promazaná, ale ještě se mi bude v žaludku válet taková lahůdka. Tomu říkám úroveň. Mozek je fakt zvláštní mašinka. Stačí mu pár dobrůtek a hned produkuje lepší myšlenky. Konečně jsem se trochu uvolnila a nastavila si lehátko do pohodlnější polohy. Kafíčko a sladká "makronka" se zmrzlinou to ještě vylepšily. Kdybych nebyla tisíce kilometrů nad zemí, tak by to byl docela hezký kulinářský zážitek.

Můj mozek ovšem nezůstal ve sladké otupělosti dlouho. Jak ukazovala ikonka letadla na obrazovce, moc velký kus cesty jsme neurazili. Respektive ještě značný kus nám zbýval. Rychle jsem vypnula obrazovku, abych si zbytečně nedrásala už tak narušenou psychiku. Jenže o to se brzy postarali lehkovážní spolupasažéři, kteří se začali hromadně převlékat do pohodlných spacích úborů. Když jsem se po chvíli rozhlédla, všichni kolem měli sklopená lehátka do vodorovné polohy a masky na očích. Letušky zhasly světlo a šly se taky někam natáhnout. Zmocnila se mě panika. Můj šťoura mozek si právě vzpomněl na pilota. Co když sakra taky usne. Vedle mě spokojeně oddychovala dcera a všichni ostatní pasažéři. Byla jsem jediná, kdo nespal. Tajně jsem doufala, že pilot taky nespí a kdyby si náhodou schrupnul, tak snad do něho šťouchne kopilot. Můj mozek mezitím vymýšlel scénáře, při kterých jako jediný bdělý pasažér řídím letadlo, i když vůbec nemám tušení, jak se to dělá.

Ani nevím, jak jsem to nakonec přežila, ale zanedlouho se ozval pilotův hlas, že budeme konečně přistávat. No, jak se to vezme. Start a přistání snáším ještě hůř než samotný let. Při přistávání jsem brzdila tak usilovně, že jsem málem udělala díru do podlahy. A když  letadlo dosedlo na zem, málem jsem se radostí rozbrečela a děkovala Bohu, že jsem na zemi. A zpátky jdu pěšky a je mi fuk, jak dlouho to bude trvat.

Ještě nás čekala celní kontrola na imigračním, kde už nás netrpělivě vyhlížel manžel, ale to je už zase jiná kapitola...