Nohama na zemi

Vyzvedly jsme si s dcerou zavazadla a nechaly se unášet davem letištní halou, kde nás po pár metrech zastavili pracovníci letiště v jasně svítivých vestách. Kontrola očkování proti žluté zimnici. Jasně, bez očkování nikoho do země nepustí. Očkování samozřejmě máme a kdyby bylo i proti mlárii, dáme si ho hned. Jenže místo toho si vezeme akorát speciální repelenty proti komárům, které prý používají američtí vojáci v terénu. Obavy z malárie rychle vytěsním, protože se blížíme k celníkům na imigračním oddělení. Je to úzká chodba, která měří sotva pár metrů. Na jedné straně sedí celníci  a  na druhé straně, která je celá prosklená, jsou lavičky. Za sklem se mačká spoustu lidí čekajících  na své známé a příbuzné. Snažím se očima najít manžela. Po chvilce ho uvidím, zamáváme si a já si oddechnu. Sedáme si na lavičku a čekáme. Netuším, jak to bude dlouho trvat.  Je tu docela zmatek a odbavení každého pasažéra trvá celkem dlouho. Když na nás dojde řada, celník mě s kamenným výrazem  požádá o pas. Usmívám se jako vždy a všude s domněním, že úsměv prolomí bariéry. Na celníky to ovšem nefunguje. Nikde. Mají nejspíš nějaké speciální mezinárodní školení, jak nehnout ani brvou. Absolutně žádná mimika. Říkám si, jestli nedostávají k platu jako bonus poukázky na botox. Celník listuje mým pasem sem a tam. To je další společný rys všude na světě. Pořád beze slova listovat pasem. Asi si myslí, že to vypadá nějak důležitě. Ale já si spíš myslím, že se v tom pase nevyzná, což se mi i několikrát potvrdilo.

Po zodpovězení několika otázek typu jaký je účel mé cesty, kde pracuji atd., mě celník vyzve ať se podívám do kamery za účelem pořízení fotky na vízum. K mému překvapení celník nečeká, jestli jsem připravená nebo jak se tvářím. Je mu to fuk. Později pochopím proč. Když se podívám do svého pasu nevěřím svým očím. Fotka je celkem rozmazaná a hraje všemi barvami. Nepřirozenými. Vzpomenu si na fotky z Polaroidu. Ty byly oproti tomu úplné umělecké dílo. Navíc je se mnou na fotce i několik cizích lidí. Celník prostě vyblejsknul i ty, co zrovna procházeli kolem. Takže mám v pase skupinovou fotku. Když přijde řada na dceru, opakuje se podobný scénář. 

Konečně se přivítáme s manželem a vyjdeme z letištní haly ven. Jsem ráda, že zase stojím pevně nohama na zemi a nadechnu se čerstvého vzduchu. Je horký, těžký a vlhký. Tak tady strávím přes dva měsíce, pomyslím si a nasednu do auta, které nás odveze do našeho dočasného domova.

                                                  JAK TO VŠECHNO ZAČALO 

Je mi devět a sedím před televizí, kde zrovna běží dokument o velrybách. Koukám fascinovaně na tu nekonečnou masu vody. Voda mě uklidňuje a přitahuje zároveň. A najednou se na obrazovce objeví známý vodotrysk. Sleduju se zaujetím mohutný kolos, který pomalu plave a lehce se vynořuje. Jsem úplně ohromena a ve své dětské fantazii si představuju kolik místa by asi velryba zabrala, kdyby se najednou ocitla na našem dvorku. Představuju si ji jako obrovský autobus. A mám neskutečnou chuť se jí alespoň trošinku dotknout. V té chvíli vůbec nepřemýšlím, jestli je to reálné nebo ne a nechávám se tou představou unášet...

Střih.

Pořád nemůžu uvěřit, že tu opravdu jsem. Sedím v letadle francouzských aerolinií. Já, která se bojí lítat. Cestuju ráda už od mala, ale radši po svých nebo zkrátka po zemi. Manžel to moc dobře ví a tak se mi to snažil aspoň trochu zpříjemnit a rezervoval nám let v business třídě. Ani nevím kolik to stálo a upřímně to je teď ta poslední věc, která mě zajímá. Dcera, která je ještě školou povinná a má teď prázdniny, mi nadšeně předvádí na kolik úrovní se dá sklopit lehátko. Předstírám klid a snažím se sdílet její nadšení. Ale stejně to na mě pozná. "Mami, neboj, to bude dobrý. " Ví dobře, že mi dělá problém i dvouhodinový let do Evropy. A teď letíme do Gabonu. Takže víc než dvojnásobek. Co tu sakra dělám? Ptám se sama sebe v duchu už poněkolikáté. Gabon. Do nedávna jsem ani neměla tušení, že taková země na "G" vůbec existuje. Když jsem jako malá hrála hru "země, město", vždycky jsem na "G" psala Ghana ne Guyana. "Mami, sklop si opěradlo a opěrku na nohy", nabádá mě dcera, abych se trochu  uvolnila. Moc mi to nejde. Je tu opravdu dost místa, máme sedadla hned ve předu, takže před námi nikdo nesedí a vlastně ani kolem nás. Letuška je moc milá a jediná věc, která mě uklidňuje je, že jí aspoň rozumím, protože mluví francouzsky. Dbá na náš pitný režim a radí mi, abych se mazala krémem, protože klimatizace hrozně vysušuje pleť. Francouzka každým coulem. Chic za každé situace. Letadlo možná spadne, ale hlavně, že budeme pěkně hydratované. Super. Nemůžu se soustředit ani na čtení knížky, ani na film. Teprve až když letuška přinese jídelní lístek, jsem schopná oblbnout mozek, aby se soustředil na něco jiného. Kus žvance. Jak přízemní. Nicméně nabídka je víc než lákavá a dost mě překvapila. Že se v letadle podávají foie gras, to jsem nečekala. Možná poslední večeře. Nejenže budu dobře hydratovaná a promazaná, ale ještě se mi bude v žaludku válet taková lahůdka. Tomu říkám úroveň. Mozek je fakt zvláštní mašinka. Stačí mu pár dobrůtek a hned produkuje lepší myšlenky. Konečně jsem se trochu uvolnila a nastavila si lehátko do pohodlnější polohy. Kafíčko a sladká "makronka" se zmrzlinou to ještě vylepšily. Kdybych nebyla tisíce kilometrů nad zemí, tak by to byl docela hezký kulinářský zážitek.

Můj mozek ovšem nezůstal ve sladké otupělosti dlouho. Jak ukazovala ikonka letadla na obrazovce, moc velký kus cesty jsme neurazili. Respektive ještě značný kus nám zbýval. Rychle jsem vypnula obrazovku, abych si zbytečně nedrásala už tak narušenou psychiku. Jenže o to se brzy postarali lehkovážní spolupasažéři, kteří se začali hromadně převlékat do pohodlných spacích úborů. Když jsem se po chvíli rozhlédla, všichni kolem měli sklopená lehátka do vodorovné polohy a masky na očích. Letušky zhasly světlo a šly se taky někam natáhnout. Zmocnila se mě panika. Můj šťoura mozek si právě vzpomněl na pilota. Co když sakra taky usne. Vedle mě spokojeně oddychovala dcera a všichni ostatní pasažéři. Byla jsem jediná, kdo nespal. Tajně jsem doufala, že pilot taky nespí a kdyby si náhodou schrupnul, tak snad do něho šťouchne kopilot. Můj mozek mezitím vymýšlel scénáře, při kterých jako jediný bdělý pasažér řídím letadlo, i když vůbec nemám tušení, jak se to dělá.

Ani nevím, jak jsem to nakonec přežila, ale zanedlouho se ozval pilotův hlas, že budeme konečně přistávat. No, jak se to vezme. Start a přistání snáším ještě hůř než samotný let. Při přistávání jsem brzdila tak usilovně, že jsem málem udělala díru do podlahy. A když  letadlo dosedlo na zem, málem jsem se radostí rozbrečela a děkovala Bohu, že jsem na zemi. A zpátky jdu pěšky a je mi fuk, jak dlouho to bude trvat.

Ještě nás čekala celní kontrola na imigračním, kde už nás netrpělivě vyhlížel manžel, ale to je už zase jiná kapitola...